Okřídlené rozjímání

Byl to jeden z těch letních dní, kdy nevíte, jestli bude jen dusno nebo sprchne. Každé ráno může být jiné, každý den zvláštní a vůbec to nemusí znamenat, že si vezmete dvě různý ponožky. Stůl drnčí a já se zase divím, že musím vstávat. Těším se, až zavedou Mezinárodní den nezvonění budíků. Dnes to ale naštěstí zas tolik nevadí, vše se odehrává dobrovolně. Vedle postele mě už totiž netrpělivě čeká ranní přivítání. Jo, mít pejska, i třeba jen na hlídání a starat se o něj, to není jen tak. To si člověk musí zažít. Občas není k zahození, vlastně je to skvělý, když vás po ránu vítá mrňající se ocásek, a není to ten váš.

 Dnes mám navařeno, takže bude klídek a pohoda. Oknem prostupuje světlo, našla se radostná chvíle na psaní. Stará šla do rachoty, má toho teď chudák nějak moc. Já ale nezahálím a starám se pěkně o domácnost. Nějaký to nádobí, vyvenčit hafana, skáknout nakoupit, vysavač je myslím v šatně. A vůbec, s ní je to taky zajímavej příběh. Mám jí rád, ale než to přišlo a vyšlo, ten blízký rituál seznamování, no to vám teda povídám, to bylo dílo. Potkali jsme se na přechodu. Šel jsem si tak ze zahrádky po pár pivkách, v uších hudbu, koukám na ní, ona na mě. Já si myslel, že je to znamení, střízlivka jen čekala na zeleného panáčka. V hlavě mi přesto nějak utkvěla. Párkrát jsem jí později ještě uviděl, ale nikdy jsem se jí neodvážil oslovit. Rozseklo se to až při jednom venčení psa, kdy jsem na ní narazil v parku a ten můj prevít málem sežral její čubičku. Po pár minutách hádky jsem věděl, že je to ona. Byl to den, kdy se mé snění stalo skutečností. Popravdě ani nevím, proč si nakonec vybrala tenkrát mne, ale něco mi říká, že postavenou PPSkou a mými drtivými zlodějskými akcemi to asi nebude.

 Seznamování mi nikdy moc nešlo. Když už mi na někom záleželo, nechala se už v začátcích od jiných odradit a řekla mi sbohem. Jindy jsem si zase přál, aby mi v té mé hlavě naskočilo něco inteligentnějšího než „Ty máš kukadla, jako dvě piva“. Pod tvrdou slupkou šťastného samotáře se ale i u mne skrývá citlivá duše, která potřebuje odpovědi a život je často odmítá snadno vysvětlit. Zklamané emoce bývají silné. Člověk pak chce, aby to věděl celý svět. Lidé se často ptají, jak se mám. Říkám jim jen společensky přijatelnou odpověď, zaběhnutou dobrou náladu. Pak ale přijde malá krize a je to v háji. Když bývám hodně rozzlobenej, nesouhlasím dokonce se zaběhnutým řádem vesmíru. Lidské strasti jsou zkrátka neporovnatelné, přesto ta má, osobní, je vždy důležitá a jedinečná. Vést si zle v něčem zlém je ale bezpochyby i dobré. No nic, co bylo, bylo. Z minulosti se člověk musí ponaučit a ne se k ní vracet. Dneska se mám parádně.

 Před časem jsem si dodělal školu. Učil jsem se, připravoval na závěrečnou zkoušku a nechal si poradit od spolužáků, jak se lépe nadrtit požadované vědomosti. Říkali, že si mám udělat kafe. Inu, běžně kafe nepiju, ale bylo natolik nutné se koncentrovat, že jsem do toho výjimečně šel. Účinek se prý u zdravého jedince dostaví již během prvních pár minut, jenže já čekal skoro půl druhé hodiny a stále nic. Až pak mne napadlo, že bych se z něj měl asi napít. Některý věci mi prostě nedocházejí. Na škole jsem hned po šplhu bojoval hlavně s matematikou, protože jsem měl utkvělou představu, že 1 a 1 je 11 a ne 2. Doktor mi až po letech potvrdil, že jsem měl vrozenou nespočítatelnost. Tu má jeden z miliónu, to je pro představu asi tak přibližně plus mínus jako jeden z miliónu. Jaké je to studovat? Všechno musíte vměstnat do pár dní, ideálně do středy, zkrátka dny, na které stejně nebudete chodit. Dál už to znáte. Vždycky, když se má člověk učit, objeví se nejrůznější důvody, proč to nedělat. Někdo něco slaví, v kině je super film, zajdeme jen na dvě a ráno se to dostuduje, dneska má svátek Richard. To vše ještě násobí přítomná poetická lákadla v podobě venku se prohánějících odhalených sukní s dary přírody, vzduchem vonícího modrého nebe, sluncem pozlacených dní a nemilosrdně osvěžujících pivních zahrádek. Nějak to ale zázrakem celé vyšlo a stala se ze mne formálně nabitá a zadaná studna vědomostí. Otevřel se mi tak prostor pro změnu života.

 Sem jsme se přestěhovali teprve nedávno a dostali tu po jednom mágovi vcelku příjemné obydlí. Je to tu jiný, ale pěkný. Hlavní město u písečné planiny pod stínem skalistých hor. Dříve tu byl údajně i sníh, ale to už je sakra dávno. Časy se nezadržitelně mění, život běží jak o závod a nám chybí efektivní zpomalovače. Žádné tramvaje ani metro tu nemáme, lítá se tu na dracích. Dá se jezdit normálně na měsíční, to máte za 100 KA (Křídlová Arca, hovorově křídlatka), je možnost si koupit i poloviční za 50 KA, ale musíte vystupovat na každý druhý stanici. Já to obcházím a tvrdím vždycky revizorům, že jsem doletěl jen do půlky cesty, než jsem původně chtěl. To víte, aby stará neměla řeči, takhle si šetřím na nějaký ty kredity. Oficiálním jazykem je tu manu, což je taková zvláštní směska esperanta a finštiny. Domluvit se dá už za měsíc. Začínal jsem postupně jen od „Dobrý den“, ale dneska si už bez problémů lstivě třeba řeknu, že kolegyni v práci sluší, když si dá vlasy do culíků. Neví proč, hehe. Nejoblíbenější song Tiedonante myässä (ve volném překladu jako Červený nářez) je od staršího pětičlenného uskupení Mialtä ollasiksi (Zlomené sny). Hoši, co ví, jakej je život na ulici. Přístup na net tu máme a tak většina místních kliká RDéčko klasicky z domova nebo kanclu kolem oběda. To bývá venku pořádný horko a svítí obě slunce zaráz. Někdy je to vedro tak šílený, že vám rozmrzne i mrazák nebo sousedovic stará a že ta bývá občas fakt pekelně chladná a bezcitná. Dá se zkrátka hrát po celý den, žádný ty DDoPRD útoky, či jak se to tam u vás jmenuje, tu nemáme. Posílání akcí a klik je standardní a to na poslední chvíli před přepočtem. Blog se taky u nás spouští v neděli.

 Celkově i jednotlivě vzato, osobní život, a nejen ten dračí, spokojenost. Roštěnka je i po letech svolná a navíc máme každou neděli řízek. Vypomáhám s hlídáním věží jako strážný junior, zatím nic moc, ale dá se a bude líp. Makám klasickej tejden – šest dní vkuse a pak čtyřdenní víkend. Dostat se sem sice nebyl žádný med, ale pořád lepší nové zkušenosti a kontakty, než si jen stěžovat. Samozřejmě, že nic nepřijde samo, a tak jsem ze začátku chodil na brigádky – ochutnávka tatarek, prodej krémů na hýždě nebo focení horního prádla, kde si mě teda nakonec, ani nevím proč, nevybrali. Je fajn, když si člověk udělá čas na sebe a i třeba jen pro radost dělá něco navíc. Jeden sportuje, jiný zas studuje, podniká, obléká si potají dámské šaty a někdo další nedělá kupříkladu nic. No a co. Nic zásadního neuteče, a když se vám nechce plnit donekonečna společenské funkce, a přitom to nikomu neškodí, tak si podle mého užívejte, jak jen uznáte za vhodné. Život mne naučil nelhat, nepůjčovat si a ani jiným, a především pak neopravovat, co není rozbitý.

 Tak ať to celé dneska neprokecám, jdu raději klikat a následně zahájit přesun k utěrce. Lepší než celý večer poslouchat, že jsem zase celej den nic nedělal. Tato drobná vstřícnost mě jistě odmění svým kouzelným ovocem.

 Thänkiis bando, ať se daří, z Dragonlandu zdraví
F†W